A CO KDYŽ JE TO PRAVDA 4

Od té doby, co mám blog, jsem nějaká víc tvůrčí a chtěla bych zkusit drobnou vlastní tvorbu. Mám představu, mám nápady, ale neumím to zařadit, konkrétně pojmenovat. Navíc ráda nechávám věci nezaškatulkované, takže nic bližšího o žánru, typu, kam směřuju, neprozradím.

Říkám si, jaké by to bylo žít v seriálu, filmu, v knize? Proto se hlavní hrdinka jmenuje Rachel-Roo. Ale pozor, jsem to pouze fiktivní já, podobnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná (a žádné zvíře nebylo při natáčení zraněno :) ). Zkusím vám povědět příběh jejího života.

Nazvala jsem to "A co když je to pravda", protože v každém příběhu může být střípek pravdy. Něco bude skutečnost, něco lež, něco si naddimenzuju, něco si vycucám z prstu. A vy se nikdy nikdy nedozvíte, co se stalo mně, co se stalo někomu kolem mě, co je výmysl.

Kritiky se nebojím, pojďte do mě :) 

******************************

Ještě chci poznamenat, ale několik z vás tím asi zklamu, zjistila jsem, že jste čekali něco na způsob povídky, to bohužel nemám v plánu. Chtěla bych spíš psát krátké fejetonky / něco na způsob sloupků. Takže pardon. Snad vás to neodradí přečíst si další zápisek z fiktivní hlavy jedné fiktivní postavičky.

******************************

Tak co použiju dneska. Klasický nechte vedle mě jedno místo, přijde mi kamarádka? Nebo se na to vykašlu a řeknu si prostě jen o jeden lístek? No co, tak nemám s kým jít do kina. Je to fakt k smíchu, kdyby to nebylo tak smutný. 

Což o to, já bych měla s kým jít, ale chce se mi? Nevím, co je menší zlo. Soucitný pohledy holek, který sotva vyšly základku, bojí se vlastních myšlenek a neumí být samy se sebou, takže myšlenka jít kamkoliv sama, dělat cokoliv sama, je pro ně leda tak známka selhání... Alespoň takovéhle pokladní jsou v kině u nás. Nebo se nechat ztrapňovat kamarádkou vykecáváním do filmu? Prostě buď zticha, film už začal, tak se koukej, nemusíš to komentovat na celý kino, ostatní si udělají názor sami, nepotřebují od tebe poradit!

No jo, radši půjdu sama. Je rozhodnuto. I na to kafe potom. Vezmu si knížku a budu dělat, že na někoho čekám. 

A nebo ne, vezmu si knížku a je mi jedno, myslete si, co chcete. Jako vždycky. Jako všude. Měla bych si začít zvykat. A to hodně rychle.

Proč je to takový problém a ostuda v dnešní době jít někam sám? Do kina, na jídlo, na kafe. Co když má někdo samotu rád, co když se někomu tak lépe přemýšlí, pracuje? A co když někdo nemá s kým jít, je to proto důvod, aby seděl doma a nic nedělal? Naopak bychom měli ocenit, že i přes to, se jde bavit, nelituje se. Však co my víme důvod, třeba se kamarádka odstěhovala na druhý konec státu, třeba je právě po rozchodu, třeba je ve městě nový. A to není důvod posmívat se. Na každého jednou dojde, pak si vzpomeneme ...